Vyšehrad, Dům Popelky Biliánové, výběr mýta, 12/7 Verified

Vyšehrad, Dům Popelky Biliánové, výběr mýta, 12/7

Pamětní deska na vyšehradském domku, kde autorka dlouho žila a zemřela
Domek výběrčího mýta a potravní daně na pražském Vyšehradě, postavený roku 1841. Od 90. let 19. století až do své smrti roku 1941 v něm žila spisovatelka a sběratelka místních pověstí Popelka Biliánová
Popelka Biliánová (27. ledna 1862, Králův Dvůr – 7. března 1941, Praha), rozená Marie Popelková, byla česká vlastenecká spisovatelka, dramatička a publicistka, autorka řady sentimentálních próz, osvětová pracovnice v ženském hnutí.
Narodila se roku 1862 v Králově Dvoře u Berouna jako dcera kupce Václava Popelky. Když jí bylo patnáct let, přišel její otec o všechen majetek a byl nucen se přestěhovat do Prahy. Zde chtěla dále studovat na Učitelském ústavu, nebyla však přijata kvůli slabému zraku. Působila tedy jako vychovatelka, od svého strýce si půjčovala knihy významných českých buditelů. Dostalo se jí však zvláštního privilegia – směla navštěvovat některé přednášky na Karlově univerzitě, kde mezi studenty byla jediná dívka.
Proslula velkým vlasteneckým cítěním a charitativní prací. Pořádala různé výlety po českých historických místech, organizovala sbírky šatstva, bot i hraček pro chudé děti především z českého pohraničí. Jako první v Čechách použila skautské prvky v dívčím prostředí a v roce 1912 zorganizovala prázdninové osady pro dívky. Pracovala také pro Ústřední spolek českých žen, kde se vedle kurzů šití a vaření konaly také přednášky o emancipaci žen a o jejich vzdělání.
Díky této své činnosti se seznámila s nedostudovaným právníkem Arnoštem Biliánem, za něhož se roku 1892 provdala. Po uzavření sňatku se odstěhovala s manželem na Vyšehrad do domku výběrčího mýta a potravní daně, kde žila až do své smrti (na tomto domě se dodnes nachází její pamětní deska). Se svým manželem měla tři děti, kterým všem umožnila získat vysokoškolské vzdělání, přestože její manžel roku 1918 spáchal kvůli depresím sebevraždu. Aby mohly děti studovat na vysoké škole, přivydělávala si psaním různých fejetonů a článků do novin a časopisů a také tvorbou nenáročných příběhů pro dívky, které lze zařadit do tzv. červené knihovny.
Ve své literární tvorbě čerpala z tradice historické prózy a lidového čtení. Psala básně s mytologickými náměty, různé črty, humoresky, povídky, romány i divadelní hry. Sbírala pražské, zejména vyšehradské pověsti a literárně je upravovala. Zájem o folklór jí vedl i k zaznamenávávání dětských her a lidových zvyků z různých ročních dob.
Ve stáří se její problémy se zrakem výrazně zhoršily. Nakonec dostala šedý zákal a po operaci oslepla úplně. Zemřela roku 1941 v Praze v domku na Vyšehradě.

Vyšehrad je historické hradiště a pevnost na skále nad pravým břehem řeky Vltavy ve čtvrti Vyšehrad v Praze. Na Vyšehradském hřbitově se Slavínem u kostela sv. Petra a Pavla jsou pochovány významné české osobnosti, nachází se zde i nejstarší pražská rotunda sv. Martina. Od roku 1962 je vyšehradský areál národní kulturní památkou.
K Vyšehradu se váže řada pověstí z počátků českých dějin, založil jej prý bájný kníže Krok. Skutečný vznik knížecího hradiště je kladen do druhé poloviny 10. století. Koncem 11. století zde sídlil první český král Vratislav II., který zřídil vyšehradskou kapitulu. Roku 1420 hrad vypálili husité, v polovině 17. století byl přestavěn na pevnost střežící Prahu od jihu. Od 15. do 19. století byl Vyšehrad s podhradím též samosprávným městem, do roku 1848 podřízeným vyšehradské kapitule a připojeným k Praze roku 1883. V téže době došlo ke zřízení národního pohřebiště a k úpravám Vyšehradu do dnešní podoby. Roku 1904 byl vyšehradskou skálou proražen tunel, který otevřel pravobřežní komunikaci Prahy s jižním okolím.

Pověst vypráví, že Vyšehrad založil kníže Krok, když hledal bezpečnější sídlo. V době, kdy sídlil na Budči, vyslal posly, aby našli bezpečnější místo. Na strmé skále nad Vltavou kníže přikázal vykácet les a vystavět tam hrad. Když Krok zemřel, vlády se ujala jeho dcera Libuše. Jenže muži si vládu žen nepřáli a tak Libuše vyslala posly, ať následují jejího koně, který jim najde jejich nového vládce. Poslové šli dva dny a třetího dne došli do vesničky Stadice, kde na poli oral s párem volů Přemysl. Kůň se u něho zastavil a poslové poznali, že to je jejich budoucí vládce. S velikou slávou byl převezen na Vyšehrad, kde ho již vítala Libuše. A tak Přemysl po boku Libuše usedl na trůn a společně s Libuší vládl českému lidu. Na památku toho, že byl povolán z pole, byl nazván Oráč a stal se 4. českým vládcem (podle pověsti).
K Vyšehradu se též vztahuje pověst o rytíři Horymírovi, jenž byl na Vyšehradě vězněn za knížete Křesomysla. Jako poslední přání se před smrtí chtěl naposledy projet na svém věrném koni Šemíkovi. Že Křesomysl nechal zavřít všechny brány, nebylo nic platné. Šemík přeskočil i s Horymírem hradby a skočil rovnou do Vltavy. Horymír se zachránil, ale statečný Šemík na následky skoku uhynul. Dodnes je pochován v Neumětelích.
Také se vypráví pověst podobná pověsti o blanických rytířích: vyšehradské návrší v sobě skrývá tajné sklepení, kde je ukryt zlatý poklad. Nad poklady bdí starý český lev s dvanácti lvíčaty. Lev několikrát za rok o půlnoci vychází ven a pátrá, zda české zemi nehrozí nebezpečí. Když zjistí, že je vše v pořádku vrátí se zpět do sklepení. Pokud by však české zemi hrozilo nebezpečí, lev zařve tak mocně, až se vyšehradská skála rozlomí a ze lvíčat se stanou mocní lvi, kteří rozsápou všechny nepřátele.

Po pravěkých sídlištích je v rozporu se starobylostí Vyšehradu líčenou starými českými pověstmi doloženo jeho středověké osídlení až ke konci 10. století. Již tehdy se jednalo o významný opěrný bod českých knížat, který Vratislav II., později korunovaný na prvního českého krále, roku 1070 přestavěl na hlavní panovnické sídlo (opuštěno 1135) a zřídil zde kapitulu. Nového rozkvětu se Vyšehrad dočkal za Karla IV., kdy byl nově opevněn a mj. monumentálně přestavěn kolegiátní kostel. Středověký hrad byl zničen husitskými bojovníky po bitvě pod Vyšehradem a na jeho troskách pak vyrostlo městečko. Od poloviny 17. století byl Vyšehrad proměněn na pevnost obehnanou mohutnými bastionovými hradbami. Do dnešní podoby s národním hřbitovem, novogoticky přestavěným chrámem a parkovou úpravou byl proměněn v 2. polovině 19. století péčí zejména představených zdejší kapituly.

Zdroj, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vy%C5%A1ehrad

http://www.praha-vysehrad.cz/#utm_source=mapy.cz&utm_medium=ppd&utm_campaign=firmy.cz-231656